V podstatě celý život jsem se potloukala po jižní a východní Moravě. Nejlepším obdobím byly čtyři roky, kdy jsem chodila na Gymnázium v Uherském Hradišti, nejen díky báječným spolužákům, ale také díky našim profesorům. Snad nikdy v životě jsem nepocítila tak intenzívní pocit sounáležitosti, jako právě tam.

Pak jsme se všichni rozhodli, že ještě trochu vzdělanosti přidáme, a podařilo se nám vystudovat nějakou vysokou školu – v mém případě to byla Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Uteklo to tam poměrně rychle a nezbylo než vyrazit do světa. Od té doby se pohybuji v jámě lvové, tedy pardon, v českém školství.

Koníčky? Musím říci, že tady u sebe vidím velké rezervy. Snad by se to dalo shrnout do slov pohorky, cestování, technické památky, ruční práce, květiny. Sice se mně líbí dělat spoustu věcí, ale nějak na to nezbývá dost času. Obávám se, že moji zaměstnavatelé nenacházejí pro tyto aktivity dost pochopení.

Ještě před nemnoha lety se zdálo, že digitální technologie převálcují klasický papír. Je ale vidět, že až na výjimky se tyto předpoklady nenaplnily a obsah knih je dnes daleko kvalitnější než to, co můžeme najít na síti. Je to však lítý boj, a proto si opravdu považuji lidí, kteří se rozhodli zasvětit svůj život knize.