S radostí vzpomínám na ta čtyři studijní léta. Paní ředitelka udržovala ve škole velmi rodinnou atmosféru, mezi vyučujícími jsem našla řadu skutečných osobností, které mě dokázaly výrazně obohatit, nadchnout pro řadu nových věcí a inspirovat pro mou vlastní práci. Dodnes na ně vzpomínám a každé naše setkání je velmi příjemné.
Učila jsem se zde vše, co mě bavilo. Už to nebyly noční můry z fyziky a chemie. Pohybovala jsem se v oblasti svého zájmu – v literatuře, historii, učila jsem se dějiny umění, dějiny knihy a začala jsem sbírat staré vzácné tisky (mám doma exempláře staré téměř 300 let a mohu o nich podrobně vyprávět, kde vznikly, jak vypadají a co je na nich zvláštního). Chodili jsme i do divadla, jezdili každý rok do Prahy na knižní veletrh a spojili to vždy se zajímavou prohlídkou města nebo návštěvou výstavy. Především jsem tu našla velkou podporu pro svou vlastní literární činnost.
Tato škola byla pro mě velmi důležitým krokem v životě. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je mít samé jedničky na vysvědčení, dokonce jsem dostala možnost, abych sama odučila dvě hodiny matematiky, protože na danou látku jsem dokázala vymyslet řadu dobrých zjednodušení a učení mě vždycky lákalo. Při praxi v knihkupectví jsem se naučila pohotově jednat se zákazníky, vážit si své práce a přemýšlet o tom, kde se dá co vylepšit. Dokonce si ke mně šel koupit knížku Zdeněk Svěrák.
Paní ředitelka razila teorii, že máme být připravení na všechno – každý, kdo si půjde koupit knížku, se může zeptat, kde v Brně najde Špilberk, kam může jít do divadla… A nám dala “úkol”, abychom nejen věděli, kde Špilberk je, ale uměli poradit i další zajímavá místa v jeho okolí – nabídnout automaticky víc, než se žádá, a pozorně vnímat každého zákazníka, umět si představit, co ho baví, co by ho mohlo zajímat. Jestli něco hodně ovlivnilo můj život, bylo to právě toto. Používám tento styl jednání dodnes a mohu říct, že mi přinesl řadu úspěchů.
Bc. Dana Šimková
