Jak bojuji se stresem?

            Myslím, že většina lidí má nějakou svou neřest. V okamžiku, kdy jsou ve stresu, se tento nemilý návyk dostává snáze na světlo. Hodně lidí v mém okolí kouří, aby se tím uklidnili. To se mě naštěstí netýká, ovšem lhala bych, kdybych řekla, že jsem v kontrole sebe samé o něco lepší. Ve stresu mám přehnanou spotřebu jídla. Sebekriticky přiznávám, že tu mám asi většinu svého času, ale v psychicky náročnějších dnech vzrůstá ještě více. Dá se říct, že si jídlo ani nevychutnám, spíš sáhnu po čemkoli, co se dá sníst, jako kdyby to mělo magicky vyřešit moje problémy. To se samozřejmě nekoná, a tak se ke stresu připojí výčitky, což ve výsledku je ještě horší.

            Nejedná-li se o psychicky náročné dny, ale "pouze" chvilky, kdy je ale stres více intenzivní, protože na člověka dolehne rychle a naráz, to se karta obrací a já nemůžu jíst ani pít, jako kdybych měla v krku velký kámen. I to nejlepší jídlo mi nechutná a v podstatě se ho až štítím.

            A co dělám ve stresu vědomě? Snažím se situaci řešit. Jsou věci, které se ovlivnit nedají, například chování jiných lidí. V těchto případech se minimálně snažím zachovat si alespoň špetku racionality a mluvit se svými blízkými o tom, co se děje. Svěřit se pomáhá. Ač to nebývá řešení,  alespoň pomáhá k jeho nalezení. Navíc se z části toho, co nás tíží, pomyslně zbavíme.
            Dále mi pomáhá pravý opak první rady. Problém zamluvit. Občas je třeba přijít na jiné myšlenky, což jde skvěle, pokud jste obklopeni správnými lidmi.

            Stres se dokáže objevit například i před důležitou písemkou. Občas překazí celý proces fungování našeho myšlení a najednou nám přijde, že víme ještě méně, než jsme věděli, když před námi ještě neležel papír s otázkami či příklady.

            Jak vyzrát nad touto situací? No to asi ani nejde! Pomáhá mi v rychlosti přečíst si, co v písemce vlastně je. Vědomí, že "do čtyřky se vejdu", trochu uklidní. Nicméně si nedokážu představit, jak stresující musí být psát reparát. Mám za sebou spoustu rozdílových zkoušek a jsem moc ráda a zároveň hrdá, že reparátů jsem se účastnit nemusela.

            To nás přivádí k otázce: Je škola příčinou stresu? Osobně si myslím, že v určité míře je, ale vedle toho si myslím, že je to dobře. V budoucím životě nás toho čeká hodně, ať už to budou složité vztahy s ostatními lidmi, komplikace v práci, problémy se zdravím, s penězi, apod. Budeme se pravděpodobně potýkat s věcmi, které vždy nebudou úplně „procházkou růžovým sadem“. A jak se říká: těžce na bojišti, lehce na cvičišti!

Veronika Kubová, 3.K