Moje vysněná práce

Když jsem byla malá, každý rok jsem měnila svoje rozhodnutí o vysněné práci. Možná jako malá jsem o vysněné práci měla větší  představu, než mám teď. Kdyby moje vysněná práce mohla vypadat tak, že bych dostávala peníze za to, že nic nedělám, byla by to ta „vysněná práce“.

Mojí vysněnou prací bylo stát se profesionální tanečnicí v divadle. Nebo po taneční konzervatoři pokračovat na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kde bych váhala nad specializací interpreta nebo choreografa. Ať už bych si vybrala cokoliv z VŠMU, byla by to moje vysněná práce. Ať už bych pracovala na sobě v souboru, nebo např. na taneční konzervatoři jako pedagog, dalo by se to nazvat tou „vysněnou prací“.

Bohužel se má představa rozplynula po tom, co jsem měla úraz. Najednou jsem měla před sebou docela těžkou situaci, a to vybrat si nějakou střední školu. Věděla jsem od začátku, že bych se chtěla vydat humanitním směrem. Přitom jsem si však nebyla vůbec jistá, že bych povolání spjaté s knihami chtěla dělat. Moje vysněná práce to zřejmě úplně nebude. Proto bych se na téma „vysněná práce“ vyjádřila jenom tak, že bych se po střední škole chtěla vydat na humanitně zaměřenou vysokou školu. Nebo pokud bych na tom byla zdravotně dobře, zvažovala bych i studium na VŠMU. Sice už ne jako interpret, ale například jako pedagog klasického tance nebo choreografka. Moje představy o vysněné práci se momentálně hodně rozcházejí s tím, co bych doopravdy za pár let chtěla dělat. Tím pádem bych mohla jen říct, že mám lepší představu o tom, co bych chtěla v blízké budoucnosti dělat, ale otázku práce bych nechala zatím jen tak „ležet“ na stole.

Pavlincová Táňa, 2.K